Štúr Ľudovít
Štúr Ľudovít Velislav, 29. 10. 1815 - 12. 1. 1856, sl. básník, jazykovědec, filozof, historik, politik a publicista; ideolog a vedoucí osobnost sl. nár. hnutí 19.st.; kodifikátor spisovné slovenštiny. Stoupenec Kollárovy ideje slovanské vzájemnosti a kmenové jednoty Čechů a Slováků. Jeho světový názor se formoval zejména pod vlivem osvícenství, revolučního romantismu i radikálně demokratických idejí, ale zvláště Hegelovy filozofie, jeho dialektiky a pojetí dějin, v němž však na rozdíl od Hegela spatřoval vyšší stupeň dějinného vývoje ve Slovanstvu. Z dialektické koncepce celku a částí ("jednota v rozmanitosti") vyvozoval řešení problému vzájemných vztahů slovanských národů jako svébytných a rovnoprávných celků s právem každého národa na sebeurčení a perspektivou rozvoje Slovanstva jako vyššího celku, přispívajícího závažně k všelidské kultuře. Jeho historicko-filozofické přednášky na bratislavské katedře řeči a lit. česko-slovanské, jeho zaujetí pro slovenskou poezii seskupily kolem něho celou generaci, zvanou štúrovci. Studie Azia a Evropa čili určení Ruska v ohledu na Azii (v časopise Tatranka 1842-43) obsahovala hl. momenty jeho koncepce historického poslání Slovanstva. Ze 40. let pochází řada Štúrových národně obranných spisů, namířených proti maďarizaci. Neúspěch obranného a petičního hnutí jej vedl spolu s M. M. Hodžou a J. M. Hurbanem k myšlence opřít se o lid a sjednotit Slováky na základě slovenského spisovného jazyka. 1844 uzákonili spisovný jazyk na základě středoslovenského nářečí a vytvořili jeho gramatiku (spisy Nárečja slovenskuo alebo potreba písanja v tomto nárečí a Náuka reči slovenskej). 1844 zal. s Hurbanem a Hodžou vrcholnou celonárodní kulturně politickou instituci Tatrín. Od 1845 vydával prvé slovenské skutečně politické noviny Slovenskje národňje novini (s beletristickou přílohou Orol tatránski). Požadoval uplatnění slovenského národního jazyka na školách a v úřadech, rozšíření občanských a politických práv na lidové vrstvy. V březnu 1848 přivítal revoluci; v květnu 1848 se účastnil formulování sl. nár. rev. programu Žiadosti slovenského národa. Maď. rev. vláda však tento radikální program nepřijala a na slovenské činitele vydala zatykač. Š. a další vůdcové slovenského nár. hnutí byli nuceni ke kompromisu s vídeňskou vládou. Těžiště činnosti Š. a jeho druhů se přesunulo v rev. letech 1848-49 do oblasti nár. polit. a státopráv. zápasu. Na Slovanském sjezdu v Praze vystoupil s ostrou kritikou habsburské monarchie i austroslavismu. V červnovém povstání bojoval v Praze na barikádách. Před represáliemi, které postihly české nár. hnutí, unikl do Záhřebu, kde podporoval jihoslovanský národně osvobozenecký boj. S postupem revoluce 1848-49 se stal jedním z vůdců slovenského povstání, aIe též odpůrcem maďarské revoluce. Podpora vídeňské vlády a postupný přechod k austroslavismu mu však nepřinesly splnění jeho nadějí. Vídeňská vláda s ním zacházela jako s poraženým revolucionářem a postavila S. pod policejní dozor. Za bachovského absolutismu se Š. věnoval literární a vědecké činnosti (Spevy a piesne, Dumky večerní), filozofii dějin (Das Slawenthum und die Welt der Žukunft - Slovanstvo a svět budoucnosti) a etnografii (O národných piesňach a povestiach plemien slovanských). Věřil, že pro Slováky a jiné porobené slovanské národy lze národní život zabezpečit jen v politickém, kulturním a náboženském svazku s Ruskem, v němž bude zrušeno nevolnictví a provedeny buržoazně demokratické reformy.
