řeč
řeč, 1. v rétorice jaz. projev určený pravidly rétorického umění o obsahu a formě jazykového projevu. V.t. rétorika. 2. specificky lidská činnost zal. na používání slovních i neslovních výrazových prostředků v procesu komunikace; schopnost a proces používání relat. uzavřeného, zobecnělého a ustáleného souboru verbálních znaků k dorozumívání uvnitř sociální (spol.) struktury, který vychází ze složité soustavy reflexů umožňujících tvorbu artikulovaných zvuků spojených s konkrétními obsahy (vjemy); způsob sdělování obsahů vědomí pomocí artikulovaných zvukových znaků; sdělovací proces zahrnující receptivní, centrální a expresívní složky lidského projevu; nástroj myšlení a komunikace příslušníků určitého (např. nár.) společenství, jazyk; způsob mluvení; hovor. Článkovaná řeč vznikala v průběhu hist. vývoje jako nástroj společné činnosti i jako jeden z hl. výrazů vědomí, tj. myšlenek, citů a vůle pomocí artikulovaných zvuků (hlásek a jejich spojení). Řečové prostředky přitom ztratily svůj "přirozený" charakter a staly se systémem umělých signálů. Ř. pomáhá organizovat činnost lidí, vnáší však do ní i nový obsah: slovo nejen sděluje, ale i zobecňuje. Jaz. znaky zakotvují odrazy vnějších objektů a jejich vztahů, fixují i vztahy vznikající v samotném procesu sdělování. Ř. je jednou z nejdůl. a nejefektivnějších znakových soustav, v níž slovo jako nositel zobecněné zkušenosti zastupuje obrovské množství bezprostředních signálů přijímaných lidskými smysly (1. signální soustava), které tyto signály transformují do podoby řečových znaků (2. signální soustava). Ř. jako dominantní znaková soustava koordinující činnost představuje na jedné straně specificky biol., na druhé straně specificky spol. prostředek dlouhodobé fixace individuální zkušenosti i spol. vědomí. Ř. jako činnost (proces) má své strukturální a funkční aspekty, které se v rámci psychol. zkoumají buď z hlediska monologového, nebo dialogového modelu komunikace. V prvním případě je ř. chápána jako výsledek jedincem realizované řečové činnosti, v níž lze podle K. Bühlera identifikovat 3 zákl. funkce řeči: představovou (slovo zobrazuje myšlenku), vybízecí či apelovou (slovem působí člověk na okolí a nutí je tak k reakci) a výrazovou (slovo vyjadřuje emocionální složku projevu osobnosti); s těmito funkcemi souvisí tzv. odkazovací funkce ř. (slovo odkazuje na věc či symbol). V návaznosti na tento model rozpracoval S. L. Rubinštejn teorii situační řeči tvořící základ verbálního projevu a zahrnující i neverbální složky (mluvčí odkazuje na objekt mimo sebe) a kontextové řeči, která se vyvíjí ontogeneticky později (symboly užívané v ř. odkazují na předcházející obsahy sdělení). Novějším východiskem výzkumu ř. je dialogové schéma, v němž se ř. chápe jako výsledek dlouhodobé interiorizace předmětné činnosti v průběhu mezilidské komunikace (ř. jako sociogeneticky podmíněný jev psychol. charakteru). - Ř. je nástrojem myšlení a zobecňování, sdělování a vyjadřování, ale má i další funkce (např. ovlivňování). Za zákl. funkce ř. lze považovat sdělování, komunikaci a zobecňování. Jako činnost probíhá ř. zčásti automaticky, i když je ve své podstatě aktivitou vědomou, zaměřenou zejm. na formování obsahu, výběru výrazových prostředků a někdy i zvukové modulace (libozvučnost řeči). Ř. jednotlivce se vyvíjí, dětská ř. se utváří po etapách v procesu komunikace dítěte s okolím v závislosti na nekomunikativních druzích činnosti. Ř. slyšená je úzce spjata s ř. mluvenou, podobně jako centrum řeči v mozku je úzce spjato se sluchovými analyzátory. Úzká souvislost ř. s myšlením vedla k vytvoření mnoha teorií tohoto vztahu, které byly v 60.letech 20.st. shrnuty do dvou zákl. skupin. Teorie první skupiny považují myšlení a ř. za dvě samostatné aktivity, mezi nimiž existuje vztah interakce; teorie druhé skupiny popisují myšlení a ř. jako dva mody téhož děje. Skutečně dial. jednota myšlení a řeči souvisí se vztahem vnější a vnitřní ř. Na rozdíl od vnější ř., chápané jako stimulovaný výsledek řečových schopností jedince realizovaný při dosahování komunikačního cíle v daných podmínkách (řečová činnost, ztotožňovaná v behaviorálním kontextu s tzv. řečovým chováním), je vnitřní ř. pokládána za subj. faktor vytvořený buď interiorizací vnější řeči a činnosti (L. S. Vygotskij), nebo spontánním vrstvením ontogenetických struktur egocentrického charakteru bez sociální determinace psychických procesů (J. Piaget); extrémní koncepci vnitřní ř. vytvořil behaviorismus (vnitřní ř. jako aktivita, na kterou je redukováno myšlení, "mluvení potichu"). - Studiem ř. se zabývá především psychol., psycho- a sociolingvistika, psychofyziol. a jazykověda. Předmětem studia jsou zejm. procesy tvoření a vnímání řeči; vytvářejí se modely percepce ř., podle nichž by mohl počítač přijímat sémantickou informaci (tj. obsah sdělení, symbol, znak) ve zvukovém kódu a dále podle ní pracovat. V souvislosti s percepcí ř. a její "počítačovou komunikabilitou" se sledují různé formy zobrazení ř. (dvoukanálové zobrazení ř. zdůrazňující kontinuitní a diskontinuitní složky vnímání řeči). Jazykověda zkoumá vztah jazyka jako systémového a sociálního jevu a řeči jako aktuální a individuální realizace jazyka v jejich jednotě a protikladnosti. (Učení o rozdílech a vzájemných vztazích mezi langue a parole rozvinul zejm. F. de Saussure.) Každý jazyk jako řeč slouží ke sdělování myšlenek, ale také rozvíjí poznání a stává se oporou paměti (mnestická funkce řeči). - Ř. mluvená a slyšená se nazývá řečí zvukovou na rozdíl od řeči psané, jež vznikla daleko později a prošla dlouhým vývojem od piktografie (předávání myšlenek dohodnutými schematickými kresbami) až po soudobé fonetické písmo. Psaná ř. skýtá mnohem větší možnosti při výběru a organizaci jaz. prvků. V tomto kontextu se hovoří o doplňujících funkcích řeči (poetické, magické, diakritické), jejichž prostřednictvím nabývá ř. specifických rysů a vykazuje zvláštní zákonitosti. Z lék. hlediska je ř. složitě determinovanou a utvářenou aktivitou, k jejímž poruchám patří patlavost (dyslalia), huhňavost (rhinophonia), koktavost (balbuties) a breptavost (tumultus sermonis).
