římskokatolická církev
římskokatolická církev, lat. Sancta Romana Ecclesia - největší kř. církev, hierarchicky organizovaná, v čele s papežem, jenž je zároveň hlavou státu Vatikán. Ř. c. je charakteristická zejm. jednotným doktrinálním a ideol. systémem a kanonickým právem; oficiální vnější formou kultu je řím. liturgie. Vedle centralistického správního systému (farnosti, diecéze) řídí nebo ovlivňuje další organizace (řády, řehole, polit., kult. a osvětová sdružení). Cinnost ř. c. je řízena ústředními úřady ve Vatikáně (kongregace). Vývoj církve ovlivňují ekumenické koncily, na nižších správních úrovních synody. R. c. se formovala v záp., lat. části řím. říše; udržela se jako náb. romanizovaného obyv. i po jeho podrobení převážně ariánskými germ. kmeny (barbarské říše v 5.st.). Její pozice zesílila po pokřtění franského krále Chlodvíka (496); v 6.st. byl katolicismus přijat v Anglii a šířil se s podporou Franků do stř. Evropy. Nejvyšší círk. autoritu na Z měl papež; jeho sepětí s vývojem západoevr. kř. se upevnilo v pol. 8.st., kdy se polit. sblížil s franskými Karlovci; Řím se v důsledku Pipinovy donace 754 stal centrem papežského (círk.) státu a přestal být součástí Byzance. Obnovení titulu řím. císařů na Z (800 Karel I. Veliký) neoslabilo postavení papežů. Odlišný vývoj záp. a vých. kř. vyvrcholil 1054 círk. rozkolem. Ve středověku měla ř. c. mimořádný vliv na život celé spol. (vyobcování z církve patřilo k nejtěžším trestům a zbavovalo člověka i ochrany světské moci); byla ideol. spjata s feud. státy (obhajovala božský původ panovnické moci), ale zároveň usilovala o vlastní světskou moc. Její boj o prosazení primátu církve nad státem skončil ve 12.st. konkordáty s řím.-něm., fr. a angl. panovníky. Pro své liturgické, práv. aj. potřeby organizovala školství (rozvoj středověké latiny a vzdělanosti na katedrálních školách a univ.) a podporovala um.; byla oddělena od laiků (celibát a práv. ochrana kněží), disponovala velkými fin. prostředky (desátky, donace, denár sv. Petra). Její oporou v boji proti středověkým herezím mnišské řády. Vrchol autority a moci ř. c. ve 12.-13. st. Od 14.st. krizové jevy v ř. c., které se vyhrotily za círk. schizmatu 1378-1417. Reformní hnutí v církvi a kritika ř. c. přerostla zač. 15.st. v husitství, které poprvé ohrozilo mocenský monopol ř. c. v záp. kř.; definitivně jej ztratila začátkem 16. století v důsledku vzniku protestantismu. Od 16. století se ř. c. stávala ideol. a politickým spojencem konzervativních spol. sil (progresívnější roli při vytváření svět. názoru nastupující burž. sehrály protestantské církve). Novým podmínkám se ř. c. přizpůsobila reformně zaměřeným tridetským koncilem (1545-63), který byl předpokladem novému rozmachu katolicismu v období protireformace; ř. c. se v tomto období rozšířila na další kontinenty. Laicízace burž. spol. od 18. a 1.pol. 19.st. a s ní související spory mezi církví a novověkým státem (sekularizace círk. panství, laicizace školství) oslabily pozici ř. c. i v kat. zemích (Francie za fr. burž. rev. konce 18.st., Itálie v období sjednocování země v 19.st.); na kritiku a nové myšlenkové a polit. proudy reagovala ř. c. konzervativně a zejm. vystupovala proti social. a děl. hnutí. Neúspěch reakčního působení ř. c. v období od 2.pol. 19.st. donutil část círk. kruhů revidovat poměr katolicismu k rychle se měnícímu světu a pokusit se o obnovu klesající prestiže ř. c. Důsledkem těchto tendencí bylo od 60. let 20.st. prosazení nových reforem, zejm. na 2. vatikánském koncilu; v liturgii došlo k úplnému uplatnění nár. jazyků, byla zvýšena úloha laiků, omezeny hist. zvláštnosti řádů, církev deklarovala náb. a polit. tolerantnější postoj ke světu. V souč. jsou v ř. c. aktivnější konzervativnější síly. V.t. rity katolické; tabulku Papežové od pol. 8.st.
