římské výtvarné umění
římské výtvarné umění, rozvíjelo se v návaznosti na etruské um. (urbanismus, tech. stavitelství, sochařství); od 3.st. př.n.l. bylo ř. v. u. obohacováno přímými kontakty s řec. um. a podílem řeckých umělců. Ř. v. u. podobně jako etruské um. neproniklo do vnitřní podstaty řec. um., nedosáhlo jeho harmonie a slohové čistoty. Přes přejímání četných prvků nemá ř. v. u. autonomní tvůrčí charakter a jako celek se postupně od řec. tradice vzdalovalo až k zásadnímu odklonu v období obecného rozšíření kř. Ř. v. u. mělo mimořádný význam pro rozšíření ant. um. v oblasti řím. říše a pro formování um. na celém jejím území; racionalistickým pojetím, uchováním některých zásad a prvků řec. um., real. přístupem ke skutečnosti a zaměřením na člověka i souborem konstrukčních prvků, formálních a výrazových prostředků (Vitruvius) zasahovalo do vývoje evr. um. až do novověku. - Arch. do období pozdní rep. se kromě urba.. nistických realizací omezovala na soukromé stavby (atriový dům) a chrámy, které jsou adaptací etruských a řec. vzorů; souběžně s řec. typem, který však nedodržuje slohovou jednotu a harmonii předloh, se rozvíjel etruským um. ovlivněný typ chrámu na vysokém pódiu se schodištěm v průčelí, se sloupy rozmístěnými spíše podle etruských vzorů, s polosloupy na zadní a na bočních stěnách a s řec. architektonickými detaily, obvykle v iónském slohu. V období pozdní rep. se vytvářela specificky řím. tradice; arch. přecházela od řec. architrávového systému k řím. soustavě zdi, oblouku, klenby a pilíře, objevily se nové materiály a konstrukce využívající prostorových kleneb a oblouků v kombinaci s dekorativním, jen část. strukturálním systémem klas. řádové arch. (chrám Fortuny Primigenie v Praeneste, řím. divadla); charakteristickým prvkem byla kompilace slohových řádů, vedoucí k vývoji kompozitního řádu. Od 2.století se vyvíjela bazilika, která původně sloužila účelům úředním, obchodním a shromažďovacím, později se stala zákl. typem kř. arch. - V soch. vynikl portrét, navazující na tradici voskových a hliněných charakterových portrétů předků, výrazně ovlivněný smyslem pro individualitu a helénistickým naturalismem; hist. reliéf, charakteristický snahou o bezprostřední zachycení hist. a válečných událostí ve smyslu ideje řím. dějinného poslání (řec. umělcem zhotovený reliéfbitvy u Pydny, Delfy), navazoval pravděpodobně na etruskou a řím. tradici zobrazování hist. událostí v malbě. V období císařství se prohluboval jednotný ráz ř. v. u., které nabývalo oficiálního charakteru imperiální ideol. spjaté s reprezentací císaře. Arch. měla převážně monumentální charakter a funkce staveb byla spjata s ideovou reprezentací (rozsáhlé urbanistické projekty a m. stavby - fóra, baziliky, kolonády, portiky, cirky, triumfální oblouky, divadla i monumentální technické stavby - akvadukty); konstrukce byla obohacena tech. litého zdiva a cihlovými stěnami a omítkou nebo obklady, rozvojem klenby a kopule, umožňující realizaci rozsáhlých komplexů císařských paláců a veř. lázní (Diokleciánův palác ve Splitu, Neronův palác Domus Aurea a Caracallovy thermy v Římě), chrámových a funerálních staveb (Pantheon; Hadrianovo mauzoleum) i amfiteátrů (flaviovské Koloseum); celková tendence vedla k obohacování dekorativních složek a k uplatnění kombinace řádů při vnějším členění stavby bez zřetele k tektonickému a konstrukčnímu charakteru vnitřniho prostoru stavby; vznikly nové typy reprezentacních obydlí - tzv. villa urbana a villa suburbana (letní sídlo), spojená s okolní krajinou. Soch. oscilovalo mezi formami klasicismu hlásícími se ke klas. um. 5.-4.st. př.n.l. a helénistickým naturalismem navazujícím na pozdně rep. tradice; vytváří oficiální hist. reliéf (Ara Pacis Augustae ; desky Titova oblouku s výjevy dobytí Jeruzaléma, vystihující pohyb v několika reliéfních plánech), kompilující alegorické motivy řec. pův. (císařské alegorie antoninovského období) se snahou o faktografické zachycení okamžiku (vlys Trajánova sloupu s výjevy z dáckých válek). Podobně se vyvíjel i císařský portrét, který se stal prostředkem státní propagandy a kultu; ovlivněn helénistickými vladařskými portréty (mince) navazoval na real. tradice, např. klasicizující ideální typ augustovského portrétu (Augustus od Prima Porty), rep. helénistické portréty Flaviovců, programově řec. klasicizující sochy Hadriána, a vyvíjel se až k manýristickému portrétu antoninovského období. Neoficiální um. reprezentovaly zejm. figurálně zdobené sarkofágy s náměty z řec. mytol. epiky a symboliky posmrtného života, představující vzhledem k masové produkci význ. složku soch., od 3.st. dominující; hl. tendencí, podobně jako u masově produkovaných kopií, bylo napodobení originálních řec. plastik a maleb (dynamické výjevy gigantomachie sarkofágu z Vatikánu a Orestova sarkofágu, dosahující úrovně pergamského oltáře). Kromě monumentálního soch. se rozvíjela i drobná plastika, gemy a kameje, řezba ve slonovině a reliéfně zdobené kovové i skleněné nádoby. Mal., reprezentované freskovou výzdobou soukromých interiérů, mozaikami a později i knižní ilustrací, bylo spíše součástí helénistického um. a představovalo (neúplně doložený) souvislý vývoj od prostého členění stěny přes architektonické rámování až k uvolněné dekoraci v období pozdního císařství (pompejské nástěnné malby - 4 styly). V 1. st. převládalo iluzívní nástěnné mal. s arch. pohledy, krajinami a figurálními kompozicemi, které v dalších fázích byly nahrazovány dekorativní panelovou malbou; námětově se malba obohacovala o motivy fantastických krajin s atmosférickou perspektivou, o žánrové scény a zátiší, často s naturalistickými detaily. Závěr pozdně řím. mal. má spíše graf. charakter; těžiště se přesunulo na mozaiku a do raně kř. um. Pozdně řím. období 3.-5.st. představuje úpadek klas. forem, tendenci ke kolosálnímu pojetí, schematismu a dekorativnosti, zároveň i vývoj nové um. orientace raně kř. um.; v soch. se prosazovala expresivita a frontální pojetí a obohacovala se ornamentální dekorace (reliéfy sloupu Marka Antonia, Konstantinův oblouk). Souběžně se vyvíjelo i provinciální um. navazující na lokální tradice.
