římské právo
římské právo, práv. řád řím. říše. Vyvíjelo se od 8.st. př.n.l. z archaického a formalistického jádra (ius civile Romanorum), v 5.st. př.n.l. bylo formulováno v Zákonech dvanácti desek (Leges duodecim tabularum). Prudký hosp. rozmach Říma od 4.st. př.n.l. vedl k postupnému prolamování tuhých zásad civilního práva: činností soudních magistrátů, zvl. městského praetora, jakožto fakticky právotvorných činitelů vznikalo nové, pružné právo, odpovídající měnícím se hosp. a spol. podmínkám doby (ius honorarium). Mezitím se však rozvíjely i styky (zejm. obch.) Říma s ostatními národy, žijícími kolem Středozemního moře, z nichž se rodilo neformální majetkové právo, společné Římanům i cizincům (ius gentium). Tyto tři práv. vrstvy se ještě za rep. vzájemně prolínaly, ovlivňovaly a sbližovaly, aniž se však sloučily; k nim pak přistupovalo nové právo, vytvořené za císařství (ius extraordinarium). Formálními prameny ř. p. byly kromě práva zvykového nejprve zákony (leges), později usnesení senátu (senatus consulta), vyhlášky magistrátů (edicta magistratuum), za císařství císařova rozhodnutí (constitutiones principum), spisy význačných právníků a posléze Corpus iuris civilis. Hl. význam ř. p. tkví v neobyčejně důkladném propracování tzv. práva soukromého (ius privatum), především vyčerpávající úpravou instituce soukromého vlastnictví a zákl. druhů smluv. Zatímco tzv. veř. právo (ius publicum), jemuž řím. právníci věnovali mnohem menší pozornost, zaniklo spolu s pádem řím. říše, celá oblast ř. p. týkající se soukromopráv. sféry znovu ožila po objevení Digest, součásti Corpus iuris civilis. Ve 12. až 16.st. docházelo v Evropě k recepci ř. p., od 16.st. pěstovali ř. p. humanísté, později silně ovlivnila další studia ř. p. německá škola historicko-právní. V 19. století vypracovali němečtí pandektisté logicky patrně nejdokonalejší soustavu soukromého práva.
