činnost
činnost, 1. filoz. specificky lidská forma akt. vztahu člověka k okolnímu světu, jejímž obsahem je účelné měnění a přetváření světa. Č., zejména uvědomělá, předpokládá nutně kontrapozici subjektu a objektu: člověk zaujímá určitý postoj vůči objektu jako materiálu, kterému chce vtisknout novou formu, propůjčit mu nové vlastnosti, přetvořit jej z pouhého materiálu v produkt své činnosti. Jakákoli č. předpokládá cíl, prostředek, výsledek a sám proces č.; proto neoddělitelnou součástí činnosti je její větší nebo menší uvědomělost. Č. není jen nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti a jedince, ale také předpokladem samé existence člověka a společnosti. Č. však nelze jednoduše ztotožňovat se společností nebo kulturou, ani v ní spatřovat vyčerpávající základ lidské existence. Č. předpokládá cíl, avšak základ kladení cílů leží mimo oblast vlastní činnosti, a to ve sféře motivů, ideálů a hodnot. Zejm. souč. vývoj zvýrazňuje poznání, že č. v oblasti umění, vědy, techniky a politiky dostává svůj smysl v závislosti na její morální a hodnotové orientaci, na tom, jak působí na život člověka. Na druhé straně závislost č. na jiných sociálních faktorech se projevuje v tom, že v různých typech kultury zaujímá č. velmi rozdílné místo od nositelky nejvyššího smyslu lidského bytí až po její hodnocení jako pouhé existenční podmínky. - Formy č. se klasifikují různě, zejména se rozlišuje č. materiální a duchovní, produktivní a neproduktivní, pracovní a mimopracovní atp. Z hlediska tvůrčí úlohy č. ve spol. vývoji je důležitý rozdíl mezi činností reproduktivní, zaměřenou na dosahování známých výsledků známými metodami, a tvůrčí, spjatou s vypracováváním nových cílů a volbou nových prostředků. V poznání hraje idea a pojem č. dvojí úlohu: vystupuje jednak jako světonázorový vysvětlující princip, jednak jako metodologický základ řady spol. věd. Jako filoz. princip se pojem č. rozvinul a upevnil v německé klasické filoz., když se v evr. kultuře prosadila koncepce racionálně uvažující, mnohostranné a vysoce akt. osobnosti. Aktivita se považovala za základ a princip veškeré lidské kultury, což se projevilo zejména v ideal. soustavách Fichta a Hegela. Ve své racionalistické koncepci č. pokládal Hegel č. za všeob. charakteristiku abs. ducha, vyvěrající z jeho potřeby reflektovat a měnit sebe sama. Naproti tomu pohegelovská burž. filoz. akcentovala iracionální, zejména volní a citové momenty č. a ustupovala od pojetí č. jako podstaty člověka a jeho kultury (Kierkegaard, Schopenhauer, Nietzsche, existencialismus), a to v té míře, v níž se z civilizace vytrácel duch sociálního optimismu. - Jako metodologický princip se č. stává jedním z hlavním pojmů spol. věd jako věd o člověku, a to zejména psychologie, jazykovědy, etnografie a dalších. V psychologii vystupuje č. v podobě procesu, v němž vzntká, vyvíjí se a projevuje konkrétní vztah individua ke světu. Tvoří jednotu (nikoli totožnost) fyziol., vnitřně psychol. a reálně životních č., jako jsou práce, učení a hra. Tak v kult. hist. teorii L. S. Vygotského je myšlení chápáno jako výsledek interiorizace, tj. zvnitřnění praktické č. a jí vlastní logiky; 2. psychol. psychol. chápe č. jako organizovaný proces, řízený psychickým odrazem skutečnosti. Rozlišuje č. vnější (předmětnou), spočívající v přímém působení na předměty okolního světa, a č. vnitřní, danou působením na jednotlivé složky vlastního organismu. Pro rozvoj č. měla rozhodující význam lidská práce a vytvoření znaků představujících specifické nástroje dorozumívání. Podle pragmatických kritérií bývá č. dělena na práci, učení a hru.
