česká hudba
česká hudba, lid. hudba má svůj pův. už v době předkř. Hist. epocha umělé č. hud. začala v 9.st. (kř. círk. zpěv); určitou dobu se vedle sebe rozvíjely a soupeřily slovanský bohoslužebný zpěv a gregoriánský chorál, který v 11.st. převládl. Od konce 12.st. jsou doloženy liturgické hry, do 13.st. spadá první velká reforma círk. zpěvu, spojená s činností děkana pražské kapituly Víta. Specifickým hud. projevem byla tvorba č. lid. duchovních písní (Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave; Jezu Kriste, ščedrý kněze; Buóh všemohúcí). Círk. zpěv dosáhl vrcholu za Karla IV., jehož zásluhou byla vedle řím. liturgie zavedena i liturgie slovanská podle charvátského vzoru a zaveden i ambroziánský chorál. V té době nabyla mimořádného významu i umělá lat. písňová tvorba cantio, úzce slohově spojená s č. písní světskou. Světská umělá hud. se uplatňovala už od 13.st., kdy do Čech pronikal vliv minnesangu. Ve 14.st. se objevily první samostatné umělé světské skladby (Jižť mne všě radost ostává, Dřěvo sě listem odievá, Andělíku rozkochaný) a jsou zachována jména prvních skladatelů (Záviš). Kompozičně tech. vrcholem v oblasti jednohlasého círk. zpěvu se stal v 2.pol. 14.st. lejch. Zatímco v západoevr. hud. kultuře získával stále větší uplatnění vícehlas, v č. h. 1.pol. 15.st. došlo k vrcholnému rozkvětu č. lid. duchovní písně v husitském zpěvu, na nějž pak navázala hudba jednoty bratrské. V 16.st. se vedle vokálního vícehlasu, který pěstovala literátská bratrstva, uplatňovala nástrojová hud. dvorní kapely habsburské a od 2.pol. 16.st. i hud. šlechtických zámeckých kapel. V 2.pol. 16.st. se rozvíjela renes. vokální polyfonie (J. Rychnovský, J. Trojan Turnovský, K. Harant z Polžic a Bezdružic). Po 1620 začíná v č. h. období hud. baroku, který převládal i v 1. pol. 18.st. (hl. představitelé A. V. Michna z Otradovic, B. M. Černohorský, J. D. Zelenka). Vedle zámeckých kapel měli největší vliv na rozvoj č. hudebnosti 18.st. č. kantoři. Z jejich řad pocházeli skladatelé a učitelé dalších generací skladatelů, z nichž mnozí získali význ. podíl i na vývoji svět. hudby (č. hudební emigrace; mj. F. a J. Bendové, A. Rejcha, J. L. Dusík, J. Mysliveček). V souvislosti s procesem nár. obrození sílilo v č. h. 1.pol. 19.st. vědomí potřeby č. nár. hudby. Nejprve se tento požadavek realizoval v oblasti písňové a zpěvoherní tvorby (F. Škroup); na tento zákl. navázali v 2.pol. 19.st. tvůrci č. nár. školy B. Smetana (operní a programní hudba), A. Dvořák (symfonická a komorní hudba) a Z. Fibich (scénický melodram). V období 1890 až 1930 byli vedoucími osobnostmi J. B. Foerster, L. Janáček, V. Novák, J. Suk a O. Ostrčil, po 1. svět. válce k nim přistupují zejm. E. Axman, O. Jeremiáš, R. Karel, J. Křička, L. Vycpálek, O Zich, z ml. generace později A. Hába, P. Bořkovec, E. F. Burian, J. Ježek, L. Krejčí, B. Martinů. C. interpretační um. proslavili mj. J. Kubelík, J. Heřman, K. Kalašová, K. Burian, E. Destinnová, J. Novotná, České kvarteto, V. Talich. V 30. letech vznikaly proletářské kult. organizace, pro jejichž potřebu psali hudbu např. E. F. Burian, E. Schulhoff, J. Stanislav, V. Nejedlý, J. Teklý. Po komunistickém puči 1948 došlo k tlaku a snahám o vytvoření jakési socialistické č. h. Z hud. forem byla zprvu pěstována zejm. kantáta, symfonie a symf. báseň s bojovou tematikou, rozvinul se žánr masových a budovatelských písní. Někteří skladatelé spojují domácí lid. tradice v nejrůznějších žánrech s hud. řečí, jak ji přináší vývoj hudby ve světě. Skladatelé: např. V. Dobiáš, B. Vomáčka, E. Hlobil, K. Vacek, V. Trojan, J. Seidel, J. Pauer, J. Stanislav, J. Doubrava, R. Drejsl, M. Kabeláč, R. Kubín, K. Horký, K. Slavický, J. Kapr, J. Hanuš, J. Jaroch, J. Tausinger, V. Sommer, J. F. Fischer, O. Mácha, I. Hurník, J. Matěj, L. Železný, O. Flosman, S. Havelka, J. Feld, I. Jirko, J. Podešva, J. Dvořáček, V. Kučera, J. Boháč, P. Eben, J. Ceremuga, L. Fišer. Z představitelů č. interpretačního um.: orchestry Č. filharmonie, Symf. orch. hl. m. Prahy FOK, Symf. orch. Čs. a Č. rozhlasu, Pražský komorní orch., Státní filharmonie Brno, komorní soubory Smetanovo a Janáčkovo kvarteto, České noneto, České trio, dirigenti F. Stupka, Z. Chalabala, V. Smetáček, K. Ančerl, F. Jílek, J. Krombholc, V. Neumann, sbormistr J. Veselka, interpreti L. Černý, F. Rauch, J. Páleníček, J. Suk, Z. Růžičková, pěvci M. Krásová, Z. Otava, M. Podvalová, E. Haken, B. Blachut, D. Tikalová, K. Berman, L. Dvořáková, M. Šubrtová, L. Domanínská, V. Přibyl, l. Zídek, N. Kniplová, V. Soukupová a další. Vyvrcholením koncertního života je každoročně konaný festival Pražské jaro. Výchovu mladé generace zajišťují hud. školy stř. stupně (konzervatoře) a vysoké školy (AMU, JAMU).
