čínské divadlo
čínské divadlo, div. prvky se uplatnily nejprve ve výstupech mimů a artistů, zpěváků, tanečníků a lid. vypravěčů. Ve 14.st. se č. d. zformovalo v syntetický útvar, jenž zahrnoval um. slovesné, hudební, herecké, pantomimu a tanec s akrobatickými prvky; postavy byly typizované (učenec, válečník, služka). Dramatikové (Kuan Chan-čching, Paj Pchu, Wang S'-fu) psali lyrickoepické hry (tzv. jüan ca-ťü), vyžadující všestranný herecký projev. V době dyn. Ming získaly oblibu hry čchuan-čchi; v této formě byla napsána dramata, jež osvědčila svou životnost na scéně po celá staletí (Kao Ming, Hra o loutně; Tchang Sien, Pavilón pivoněk ). Od 2.pol. 16.st. se rozvíjel nový div. styl kchun-čchü, jenž měl zpočátku jen regionální význam, avšak v 17. a 18.st. převládl. Byl provozován zvl. hereckými soubory, jejichž mecenáši byli bohatí kupci a hodnostáři. V kchun-čchü dozrálo syntetické herectví a vytvořil se systém konvencí, udržovaných v č. d. až do 20.st. Vedle kchun-čchü, pokládaného za div. vzdělanců, nastal též rozmach regionálních typů div. Od pol. 19.st. měla význ. postavení pekingská opera. Na přelomu 19. a 20.st. vzniklo hnutí za nový dram. i herecký sloh. Při jeho formování se v l.pol. 20.st. uplatnil i vliv rus. a západoevr. dramatiky (H. lbsen, G. B. Shaw, A. P. Čechov). Ve 20. a 30. letech se objevila pův. dramata čín. autorů (Kuo Mo-žo, Lao Še, Cchao Jü). Po vzniku ČLR nastal rozkvět div. Podpory z veř. prostředků se dostalo činohře i tradičnímu div.; činoherní scény uváděly ve větším rozsahu i cizí hry, pekingská opera i regionální div. byla pokládána za důležitou součást kultury. Vysokého uznání (i v zahr.) se dostalo herci Mej Lan-fangovi. V 60. letech nastal vlivem ,,kulturní revoluce" úpadek.K obrodě div. došlo počátkem 80. let, zejm. návratem k tradicím. V.t. čínská opera.
